|
|
Karel Kryl - Amoresky Karel Kryl - Amoresky |
*** Autor textu: Karel Kryl | Daleko od břehu
déšť čeří vodu říční,
zbobtnalou od sněhu.
Jdeme jak náměsíční -
dlaň v dlani. Skoro sen
a skoro - probuzení.
Jsme k smrti narozeni
Déšť vodou orosen
mění se v hladinu,
já v tebe. Neznatelně.
Stesk hudby Martinů
na cizí kazatelně:
už dávno nevoní
dým z bramborové nati!
Ach, marno vzpomínati:
Předvčerem?... Předloni?...
____________________________
Jsem lapis lazuli,
ty rubín. Co ti říci,
jen mlčet mohu-li?
Já, pytlák, rybařící
dlaní jak čeřenem,
bez lístku, bez licence,
v panenské podprsence?
V jezeře zčeřeném
dechem tvým, ledovým
z chlazené kokakoly?
Neptej se, nepovím,
ať ptáš se na cokoli!
Než krása vybledne
jak barva na ovoci,
mám právo první noci,
ač teprv poledne...
___________________________
Déšť padá z oblohy,
nezemský, nenebeský.
Já - palcem u nohy -
kreslím ti arabesky
do písku na břehu.
Jsme ve třech. My dva sami
a moře s medúzami.
Ještě jsi ve střehu;
s ňadry jak s kornouty
s touhou. Ne se zmrzlinou!
Já s tebou - se mnou ty
Má ústa s tvými splynou...
Ve světě hovádek,
snobů a vetešníků
sním v dešti bez deštníku
s princeznou z pohádek.
________________________
Jdem spolu z divadla
a měsíc svítí ve tmě
jak talíř kyvadla.
Ach veď mě, lásko; veď mě,
kam jenom chce se ti -
tmou noci, travou stepí!
Ač vidím, přec jsem slepý;
a z prstů deseti
jen půlka zbyla mi:
ta, která tvoje svírá.
Rozmlouváš s vílami:
královna Drahomíra -
záhadná, mlčící.
Pak - sladká, tajnosnubná,
líbáš mě koncem dubna
ve žlutém měsíci...
__________________________
Je dílem rozmaru
a neskonale ženská,
výbojná postaru
a zcela nevojenská.
Ponejvíc ukryta;
leč občas také není,
čímž vzbouzí pokušení.
Prostá či složitá,
střídmá, byť ležérní,
cudná i vyzývavá.
Ač zcela moderní,
přec není přelétavá.
Je hebká na dotek.
Bělejší sněžných plání!
Je - zkrátka k zulíbání
krajka tvých kalhotek!
__________________________
Lehounce - jako dech
či kresba pana Šímy -
svítá. Hluk na schodech:
to babka přináší mi
noviny. Pohromy
a staronové zvěsti.
Košilka na pelesti
v ložnici v trojdomí.
Pod okny procitá
svítání mnohohlasé.
Hedvábím prošitá
přikrývka shrnula se
stranou. Dvě maliny
v růžově hnědém rastru
na kopcích z alabastru
uprostřed krajiny...
______________________________
Spát s tebou v dopise?
Že lze to? Třesky plesky!
Jen pojď a dotkni se!
Z kotouče gramodesky
zaznívá piano:
dvě noty od Ravela
uprostřed tvého těla.
Ne noc a neráno.
Příšeří průsvitné
záclonou okna vzlíná.
Růžový úsvit tne
do něhy tvého klína,
jenž vzkvétá poupětem.
A já mám jako svatí
sedět a netrhati
a hloubat nad světem?
__________________________
Vlá vítr větvemi,
jež podzim zbavil šatu.
Pod nimi jdeme my.
Rok pílí k slunovratu,
já k tobě - ke mně ty:
dva konce jedné nitě.
Jsme ve dvou. Zákonitě.
Dvě půle lunety,
dvě čárky rovnítka,
dvě oči jedné tváře;
dvoudílná povídka
z jednoho kalendáře.
Jsme dopis - s adresou.
Jsme prsten - s turmalínem,
tvůj klín když mým je klínem
a rty tvé moje jsou.
________________________
Noc, plná stříbra, dlí
v černokněžnické sluji.
Strach s tmou - dvě zábradlí,
která nás rozdělují -
bělobou zapadly.
Hermelín kralevice -
hůl slepce - chobotnice
s bílými chapadly -
lilie u cesty,
jež trhati jsi chtěla.
Ukrývám v ruce stý
díleček tvého těla,
hladšího voskovic.
Pahorek, který vábí,
ukrytý pod hedvábí.
Jsme spolu... A co víc?... |
| |