Až se světlo E ztratí,
den rozloučí se A oponou,
a šero ke tmě E vrátí,
naše slova v touze A utonou,
řekneš: hvězdy spí E na střechách,
měsíc tančí, ale A nespěchá,
ví nejspíš, že přestanem být E svatí,
přikrytí jen A záclonou,
a budem mít H oba jenom jedno A přání,
co budem H chtít,
až do konce konců,
A až do přiznání.
Ať nám ty E chvíle lžou,
že navždy A zůstanou,
ať nám ty E chvíle lžou,
že navždy A zůstanou.
A když hranice zmizí,
a naše těla rozplynou
se v záři z televizí,
v siluetu jedinou,
řekneš: vzkazy piš na mou tvář,
na zdi kolem,
na polštář, co nejdřív
než je někdo zcizí,
než nahoře nám prominou,
že budem mít,
oba jenom jedno přání,
co budem chtít,
až do konce konců,
až do přiznání.
Ať nám ty chvíle lžou,
že navždy zůstanou,
ať nám ty chvíle lžou,
že navždy zůstanou.
Ať nám ty chvíle lžou,
že navždy zůstanou,
ať nám ty chvíle lžou,
že navždy zůstanou.
|