Hlasy starých lidí
Muž č.1: Málo mi bylo dáno na tomhle světě. Rozdávám se bez odměny. Sto dolarů za tenhle obrázek. Vzpomínám si, jak jsem se jednou vyfotil s…
Žena č.1: Ó! Něco ti ukážu. Ukážu ti naši fotku. Tohle jsem byla já a můj manžel, to jsme se brali.
Žena č.2: Já jsem vždycky spala na jedné straně, nechávala jsem manželovi prostor.
Žena č.1: A tohle jsem já, když mi bylo šestnáct.
Žena č.2: Ale tohle, tohle, toto, toto není tak důležité. Dělám to tak pořád. Pořád spím na půlce postele. (pauza) Vždycky jsme se nějak vměstnali…
Muž č.2: Stále nevidím toho doktora, co jsem hledal; byl jsem na krvi před takovými, možná, hm, čtyřiceti osmi hodinami a nemohu ze sebe dostat žádný hlen tak, hm, možná dva, tři měsíce… ale ano, já tvrdím, já rozhodně tvrdím, až do této chvíle, tohleto není obyčejná rýma.
Žena č.3: Bože odpusť, ale starý člověk bez peněz je k smíchu.
Žena č.4: Děti a matky, tak je to u nás zařízeno. A matky – jsou matky, má milá.
Žena č.5: Protože matky dělají víc, než musí.
Žena č.4: To je život matky, žít pro své dítě. (pauza). Ano, má milá.
Muž č.3: Nemohu omládnout. Musím být starým mužem. To je vše. Nu…
Žena č.6: Jsi tu šťastný, můj drahý? Jsi tu s námi šťastný?
Muž č.3: Takže kdykoliv se procházím s Lou a… to je vše.
Žena č.6: Pane Singere? Jste tady s námi šťastný?
Žena č.7: Ale když mi to neděláme, drahá.
Žena č.6: Ale jsi šťastný?
Žena č.7: No, jestli myslíš, jestli, jestli můžeš říct, ano a já jsem přemýšlela, a byla jsem tak šťastná a každý na to: „Co to má být? Co to je?“
Žena č.8: Je to prostě, prostě krásné. Docela jako, docela jako pokoj. Tvůj vlastní pokoj, tvůj vlastní dům.
|
Paul Simon:
Paul Simon:
Paul Simon:
Paul Simon:
Paul Simon:
