Já moh mít tak sedum let,
když táta můj si ke mně sed,
on oči míval z ocelí.
Tenkrát změkli jako mech
a slzy tekly v zástupech,
já povídám jako dospělý.
Dávno jsi velkej,
táto, nech ten pláč,
když nám po ní zbyl jen obraz v rámu,
spolu si najdem novou mámu,
táto, táto, nejsi poražen,
táto, táto, chce tě fúra žen,
tak táto, nech ten pláč.
Léta jdou, je jedno čí,
teď syn mi kouká do očí,
v nich pramení řeka slzavá.
Proč souzen jsem a z jakejch vin,
že zbyl mi jen ten malej syn,
co říká: Muž se nevzdává.
Dávno jsi velkej,
táto, nech ten pláč,
když nám po ní zbyl jen obraz v rámu,
spolu si najdem novou mámu,
táto, táto, nejsi poražen,
táto, táto, chce tě fúra žen,
tak táto, nech ten pláč.