Sedím dGoma za stolem, myšlenky táhnou kolem,
tak jako čCerný ptáci vznášej' se nGad topolem,
do písní od Příbuzných padají kapky deště
a moje sCrdce zase svírají vGelký kleště.
R1: Tentokrát přDekonám to a vezmu dCeštník barevnej,
vypadnu rDychle do míst, kde fouká vítr studenej,
tam slunce hřCeje příjemně a je tam čGerstvý ovzduší,
tam svědomCí mě netrápí a srdce tDolik nebuší.
Po cestě potkám možná někoho, kdo je mi milý,
a pod deštníkem barevným zakecáme se na chvíli,
možná i slunce zvědavý na prostý lidský štěstí
svou hlavu zlatou vystrčí, vysuší oči dešti.
R2: A bude zase dobře, když duha nad zem vystoupí,
možná, že nešťastnej kluk od lásky svý pusu koupí,
tak, lidi, přejme jim to, snad láska přijde taky k nám,
já zatím deštník barevnej u sebe dobře uschovám.
