Moje přání stárne,
taje kolem sníh,
no city stále žádné,
jen nesouhlas mít.
Chci mít svůj kout,
jenž moje tísně znaveny ctí,
chci novej kout
a dobrá slova, co scházej v nich.
Moje přání stárne,
prsty protéká,
hněte věci svárné,
touha odvěká.
Chci mít svůj kout,
v nemž každá věc vlastný příběh má,
pohádku tvou,
v které se cítím bezpečná.
Chci mít svůj les,
v nemž bludný kmen
přemůže proud
a zraní zvíře, co je v něm.
Hej, hej, hej,
hej, hej,
hej, hej, hej,
hej, hej.
Ententikelí a ententikilá
chladnokrevně ví,
co se dneska má,
vítr není dál,
když vítr vane sám,
roztančí se cesta žíznivá.
Ententikilá a ententikilů
ví to o něm dál,
více podnětů
říct se sotva dá,
počkej jdeme tmou,
nemůže se ententiky hnout.
Kameny, kameny, kameny, kameny
v přítmí nemůžou
se hnout,
kameny, kameny, kameny, kameny
v přítmí nemůžou
se hnout.
Ententikelí a ententikilá
chladnokrevně ví,
co se dneska má,
vítr není dál,
když vítr vane sám,
roztančí se cesta žíznivá.
Kameny, kameny, kameny, kameny
v přítmí nemůžou
se hnout,
kameny, kameny, kameny, kameny
v přítmí nemůžou
se hnout.
Hej, hej, hej,
hej, hej,
hej, hej, hej,
hej, hej.
Moje přání slábne,
praská jako kmen hořící,
pálí oči chladné,
touha, co je v něm.
Chci mít svůj kout,
v nemž moje dítě,
až přijde čas,
mohlo by plout
a pevnou rukou
kácet svůj klas.
Chci mít svůj kout,
mám jasný cíl,
doma se zout
a blízkým lidem
dát část svých sil.
|