Čas to neví,
když člověk je sám
a hodiny jdou
krokem nestálým.
Všude je klid
a je ho plnej byt,
pak není to div,
že hned s tím chtěla jít,
kdo první ji dal kytku růží.
Měl ji rád jeden den,
jeden den, jen ten den
a v očích jako len
měl stesk prázdnejch stěn
a nebe bylo v nich
i ten příští hřích,
že měl rád ji jeden den.
Čas rychle běží,
ten den, je ten tam
i kytky jsou
dávno už uvadlý.
Teď pláč ruší klid
a je ho plný byt,
pak není to div,
že už nic nechce mít s tím,
kdo přijde k ní s kytkou růží.
Měl ji rád jeden den,
jeden den, jen ten den
a v očích jako len
měl stesk prázdnejch stěn
a nebe bylo v nich
i ten příští hřích,
že měl rád jen jeden den.
La la la la ...
A nebe bylo v nich
i ten příští hřích,
že měl rád jen jeden den.
|
Judita Čeřovská:
Judita Čeřovská:
Atomic Kitten:
