V každém jsou jedna dvířka
s velmi nízkým prahem,
temná komora
nebo snad sklad.
Za nimi šach i mat
dostáváš posté stejným tahem
a příště stejně budeš,
stejně špatně hrát.
Každý má slabé místo,
každý ho má,
místo pro stejné číslo
a pohleď, opona už zase stoupá,
opona už zase stoupá.
Někdo se uzavírá,
druhý třeba pláče,
třetí se odporoučí
asi, že jo, někam.
Další se diskuzí
snaží najít háček,
na to já ovšem z výšky,
víš co.
Protože já se prostě vztekám,
ve svojí kleci se vztekám,
vztekám,
přesto, že nechci se vztekám,
vztekám,
vztekám se.
Záznamy vedou se tu velmi přesné,
negativů plný je ten sklad,
chráněny pouze jednoduchým heslem,
stačí je v temné komoře mysli vyvolat.
Jak vymazat to heslo,
o to tu celý život běží,
jak pohřbít sebe sama,
jak sebe sama přežít.
Někdo se uzavírá,
druhý třeba pláče,
třetí se odporoučí
asi, že jo, někam.
Další se diskuzí
snaží najít háček,
na to já ovšem z výšky,
víš co.
Asi nikdy nebudu prvotřídním hráčem
před všemi, co ovládaj se, přehluboce smekám,
rychle mi dejte na hlavu sáček,
už to na mě zase leze,
už se zase vztekám.
Ve svojí kleci se vztekám,
vztekám,
přesto, že nechci se vztekám,
vztekám,
vztekám se.
Jak vymazat to heslo
o to tu celý život běží,
jak pohřbít sebe sama,
jak sebe sama přežít.
Jak znovu vstát z hrobu,
jak vymáčknout ten nežit vzteku
a povznést se nad svou zlobu,
jak osudu rukavici hodit
a nakonec se osvobodit.
|