Jaký nádherný chór
slyším od rána znít,
akord skládek a sond,
hukot vzdálených tříd.
Zvonek samotu protíná,
sbohem napjaté čekání
a vím, že teď
jdu si pro odpověď,
od ní, ó, jé, od ní.
Cítím,
ó, ó, ó, cítím,
ó, ó, ó, cítím,
že já ji mám rád.
Ať s ní vchází do mně hřích
nepoznán,
tančí v bílých kamaších,
je můj pán.
Srdce jako kámen,
ležíš si tu, koukám,
podobna loukám,
pohozený květ.
Příchozích se ptám,
kam zmizel ten ráj,
snad je to jenom klam a lež,
ta píseň je příliš stará,
snad se mýlí.
Že je konec ptačích árií,
že už nepohladím Márii
a že čas je jenom velkej lhář,
ano, lhář, já vím.
To jsou fámy,
vždyť mám tě rád jedinou,
to jsou fámy,
ty splácím já šedinou.
Žádám tě na kolenou,
vrať zpátky dovolenou.
Svět byl fajn, svět byl náš,
léta prázdnin, slunce, pláž,
pryč je smích školních tříd
teď už musím něčím být.
Mít talent, co měl Paganini,
snad bych i já ti trilky hrál.
Až skončí naší lásky třetí díl,
nech mě spát chvilku dýl,
jen chvilku dýl.
Zpátky si dám
tenhle film, kterej znám
a kterej dávno čas
z plátna stáh,
je to prej kýč,
kdoví, nechci lhát,
já zpátky chci si ho dát.
Pojď, ukážu ti cestu rájem,
tam, kde je pouhé slovo hřích,
pojď nebo projev aspoň zájem,
proč se topím v rozpacích.
Stůj, stůj, stůj,
stůj, stůj, stůj,
stůj, stůj, stůj,
stůj, stůj, stůj,
žij dál a pár let hledej,
jak pták po nebi pluj,
jen tak se spoutat nedej,
stůj, stůj, stůj.
Stal se zázrak,
skály mají chuť kvést,
stal se zázrak,
náhle zkoušíš se vznést,
hlídej ten zázrak,
nech se jim dál vést bez váhání.
Bloudím pasáží,
kde jsem vystál pár důlků
při čekání,
bloudím pasáží,
tobě říkaj pár pátků
mladá paní.
Ó, máma, proč bys pro mne plakala,
ó, máma, proč bys pro mne plakala,
ó, máma, proč bys pro mne plakala,
proč ti na peřinu kape slza zoufalá.
Vždyť volný den zítra mám,
co já s ním udělám.
Kávu si osladím
o trochu víc,
v duchu tě pohladím
a jinak nic,
pustím svůj žal
zadnými vrátky
a půjdu zase klidně o dům dál.
La la la la ...
|
Karel Gott:
Karel Gott:
Monika Absolonová:
Karel Gott:
Karel Gott:
