Vídáváš mě často rozesmátou
a bádáš jaký důvod mít musím,
stačí postát za kolejí pátou,
kde málokterý vlak zarámusí.
Vez mě zpátky, vlaku můj, cestou tichou,
zůstaň v lukách, tam, kde se nesmí stát,
tam, kde slunce zapadá až k ránu,
tím pádem nejde se spát.
Zbývá jen ta naděje, zbývá,
váže nás jak plátno rám,
že dřív nežli ocitnem se v pánu,
vlak do dětství dorazí k závorám.
Že nemám lístek, to teď vůbec nevadí,
u těhle vlaků stejně neplatí,
koukám jen, jak zpátky sem pádí
a znovu přání tiché uchrání.
Vez mě zpátky, vlaku můj, cestou tichou,
zůstaň v lukách, tam, kde se nesmí stát,
tam, kde slunce zapadá až k ránu,
tím pádem nejde se spát.
Zbývá jen ta naděje, zbývá,
váže nás jak plátno rám,
že dřív nežli ocitnem se v pánu,
vlak do dětství dorazí k závorám.
|
Naďa Urbánková:
Naďa Urbánková:
