Lampy dnů,
mých dnů pohasnou
a noc vysvobodí
tvář nešťastnou,
ruce neobejmou
lásku beznadějnou,
oči neporaní svítání.
Proč žít,
když můj dech ji jen záb,
dál jít světem bez ní,
na to jsem sláb.
Cestou neúspěšnou,
celkem bezútěšnou,
trochu nekonečnou,
hodně zbytečnou.
Ale duše
se ozývá,
chce žít,
je marnivá,
chce žít
a já chci s ní.
Zdánlivě být
i bezcenný a žít,
být ztracený,
pak smýt,
co pláč potřísní.
Lampy dnů
svítí mi dál,
někde spát v noci věčné,
to bych se bál.
Chci žít s nadějemi,
pokud neoněmí,
když se poztrácejí,
tak bez všech nadějí.
Chci žít s ideály,
bez nich, když se spálí,
ať mám lásku, či ne,
vím jediné.
Chci žít, vím jediné,
chci žít, chci žít,
chci žít, vím jediné,
chci žít, chci žít.
|
Pavel Novák:
Pavel Novák:
Pavel Novák:
