Já samotářka, samotná, jdu noci vstříc a šeru koutů a otěž sejmu představám a pochytám je do kornoutů. A náhle aniž vím, už mi nic nechybí, jsem s ním. Já samotářka najednou se samotou se vypořádám, on vlastně vůbec netuší, že potají mu z ruky hádám. Co má se mu kdy stát a co můj nejdražší má rád. Má tak rád, když s úsměvem ho vítám, když jdem tmou a nábřeží už dřímá. Je nesvůj, když den mě neobjímá a jeho drobných něžností se sotva dopočítám. Když pak mží, tak on mě pláštěm chrání, zmokne sám, když přenáší mě louží. Jen se dotknem a vím, jak po mě touží, snad nosil by mě na rukou v tom dešti do svítání. Tohle já si jen tak nalhávám, sama mluvím se sebou i tentokrát, beznaděj, jen sebeklam, to znám, jenže já věřím v slůvko snad. Když svítá a mlha zvolna stoupá, pryč je déšť a s ním i on se ztrácí, dům z karet se rozpadá a kácí, zas na světě jsi samotná, co naděláš, ty hloupá. Sen končí, proč já se koncům bráním? Příběh můj je přeludem, jen zdáním. Co na tom, jdi, samotářko, za ním a toužit budu po něčem, co nemůže mi dát. Má lásko, má lásko, má lásko, proč jinou máš tak rád?