Řekou pružních těl
dav mě nesl dál a dál,
já uniknout chtěl,
ale ten mě sílou svou pryč unášel.
Byl to podvečer,
hlasy na chodníku
do výkladních skříní
hlasně začly rvát
a já náhle zůstal stát
a se mnou celý proud,
co nemohl se hnout.
Na hlavní třídě
u velkých vrat,
malinký krámek,
zelený hrad.
A v něm květinová dívka kytky váže,
pentlemy je proplétá,
na cestě k svému kvítku
vlídný úsměv dá.
Hned bych, probůh, chtěl
proudit ulicemi sem a tam,
ale jen tak bez lidí,
ať už nikdo nevidí
tam samý hřích.
Cesta nekonečná,
tréma jako těžké závaží,
snad všechno v kapse mám,
kytku koupím a hned dám,
ať opustím ten proud,
teď však nemůžu se hnout.
Na hlavní třídě
u velkých vrat,
malinký krámek,
zelený hrad.
A v něm květinová dívka kytky váže,
pentlemy je proplétá,
na cestě k svému kvítku
vlídný úsměv dá.
Já však pevně odhodlán
se stejněm jsem dospěl až tam,
kam jsem chtěl,
koupil jsem jí květ,
ale pak jsem dostal strach
a couvnul a vzal zpět
a proud mě sebral, ách.
Na hlavní třídě
u velkých vrat,
malinký krámek,
zelený hrad.
A v něm květinová dívka kytky váže,
pentlemy je proplétá,
na cestě k svému kvítku
vlídný úsměv dá.
Květinová dívka kytky váže,
pentlemy je proplétá,
a ke každému kvítku
vlídný úsměv dá.
💬 Komentáre
Komentáre budú implementované v ďalšej verzii.