Byl jsem duhou nad rozcestím,
stovkou trnů na keři,
oslnivou božskou pěstí,
když do hlubin udeří.
Byl jsem v číších medoviny,
obětištěm z kamene,
nad močálem rašeliny
příval vláhy svěcené.
Zkrvavělé řízy kněží
žene vichr do dáli,
umlkají v lidské řeži
hymny, které zpívali.
Posvátný háj ohněm trpí,
člověk strádá nejvíce,
zlomeny jsou zlaté srpy,
zbyl jen srpek měsíce.
Procitl jsem do úsvitu
po soumraku bez noci,
bořitele víry mýtů
zdobí jména vládnoucích.
Věky věků, slávu slávy
objímá smrt v mohylách,
starý věk ten nový dáví,
v harmonii klíčí strach! |
