1. Jsem Emivobyčejnej hlídač, mám Adomek za traEmití
a chci vám zpívat o jednom, co Au nás z vlaku Emispad',
byl Gjedním z těch, co za lístek snad Anikdy neplaEmití
Ga vyberou si z vagónů, když Amají velkej Emihlad.
Našel jsem ho ráno, já myslel, že jen spí,
ležel v trávě a víc zblízka byla vidět krev,
noha pryč, tak rychle řemen z brašny služební,
a utáhnout, co síla dá, jak nás to učil šéf.
Když doktor sbalil kufřík, pohladil si vous,
řek' jenom:"Pánbu pomáhej, zas brzy bude chlap,"
a ten, když procit' k vědomí a pevně zuby skous',
jen pohnul se a pověděl:"Já radši bych teď skáp'."
®: ZGnám jich moc a Amivím, že je to Emitak,
že Amijak zahouká vlak, jsou jako posedEmilí,
z nich tuhle Gdnešní noc, když Aprojel náklaEmiďák,
o Amitom, co bylo pak, nikdo neEmiví.
"Že máš dvě zdravý ruce," já mu říkal, "to buď rád,
zůstaň u nás nadobro a budeš tu mít klid,
u nás budeš dobře živ a nebudeš mít hlad,
život je jen jedinej a dál se musí žít."
®: + /: o Amitom, co bylo pak, nikdo neEmiví ... :/
|