DStála svatba, stála.
Do bílého rána.
V pondělí celý Cdeň.
DCelý boží týdeň.
Ty družbo nejmladší,
pro Boha Tě prosím,
neukládej mě s ním,
lebo umřít musím.
Byť bys i umřela,
ty s ním spáti musíš,
Bože můj, Otče můj,
k čemu Ty mě nutíš.
Dyž bylo k půlnoci,
k dvanástej hodině.
Obrať se Ty milá,
pravým líčkem ke mně.
Já se neobrátím,
svej krásy neztratím.
Krásu bych ztratila,
pannú bych nebyla.
Za klobúček sáhnul,
ostrý meč vytáhnul,
svoji nejmilejší,
do srdéčka bodnul.
A ráno, raníčko,
ženky se schodily,
jeho nejmilejší,
snídani strojily.
Její stará máti,
do komůrky vkročí,
svoje bílé nohy,
v jasnej krvi smočí.
Ach Bože, rozbože,
co jsem udělala,
že jsem svou dcerečku,
na ten snub nahnala.
A hosti se ptajú,
jaký šat jí dajú.
Nedejte jí ženský,
dejte jí panenský.
(následující sloka je doplňkem ze Sušilovy sbírky, ČMHS píseň o několik slok zkrátilo nebo ji přebralo z jiného zdroje)
Už milenku něsu,
mláděnci pod věnci,
a milého vedu,
kati k šibenici.
|