Ta zem, co už odkvétá, kde stíny bojí se hnout,
tam zločin se zaplétá s noční krajinou,
tam otec se usadil a počal život tvůj,
farář se pomodlil – zde je domov můj, domov můj.
Tady se probouzím a opět usínám,
prožil přes třicet zim, v hlavě zmatek mám.
Kolik je všude zla, ty stvůry žijou v nás,
zvednutý stavidla, nenávist nemá hráz.
REF.A já tu stojím, jak cizí vojín, opět se bojím, že může být hůř
Kam se to ženem za velkým věnem, proč každej druhej má u sebe nůž?
Co se to stalo? Stačí jen málo, copak se musíme o všechno rvát?
Kolik je lidí, co se jen stydí lásku svou někomu najevo dát, najevo dát.
Soucit mě opustil po letech ztracených,
přišel o spousty sil v bitvách prohraných,
otupen, bez zbraně teď křičím do davů,
a zcela odevzdaně vstoupím do svých snů, do svých snů.
Kde budou lidé chtít čistou zemi svou,
rozdílnou víru mít už nebude zábranou.
Dosud však na světě děti hladoví
a touží po odvetě vrazi masoví
REF.A já tu stojím, jak cizí vojín, opět se bojím, že může být hůř
Kam se to ženem za velkým věnem, proč každej druhej má u sebe nůž?
Co se to stalo? Stačí jen málo, copak se musíme o všechno rvát?
Kolik je lidí, co se jen stydí lásku svou někomu najevo dát, najevo dát.
|
Ortel:
Ortel:
Lucie Bílá:
