Ospalý město vstává, mlhou opředený,
nohy sotva sebe minou listím spadaným.
V závratích se duch prochází, ukrytý pod kůží,
nepoznají, co mu schází, smrt má barvu růží.
Zavřená zem sotva poví o životě zmařeným,
tiše mlčí kříž žulový, jako z pláten kin.
Nepochopí, kdo nepoznal, kdo se zády obrací,
už ani pláč nezastavil tu kosu,,tu kosu smrtící.
Kolikrát on sám sobě poručil dost,
kolikrát on všechno slíbil svýmu svědomí.
Tolikrát se dotkla těla ta děvka slabost,
tolikrát, až upad do tmy bezvědomí.
Až vnikne zas do žíly dávka jedu,
jedu, co název droga nosívá.
A plamen života se utopí v ledu,
co říct mám u zvonu, jenž doznívá.
Nepozná nikdy více krásu lidí,
ale taky špínu, zášť a bídu těl.
Když karta otočí se, tak co vidí,
že ta prohra je jenom to, co chtěl - to co chtěl !!! |
Ortel:
Ortel:
Lucie Bílá:
