{Strašně falešně na náhodné pazvuky…}
Shořelo nám štěňátko na uhel. Byla ho velká škoda, bylo totiž milé a přítulné. Všelijaký jsme se s ním škádlili a občas ho i potrápili, ale vždycky jen tak, aby ho to nebolelo. Jak již jsem řekl, uhořelo, uhořelo!! Aaargh!!! Nejdřív mu vzplál kožíšek, kožíšek, kožíšek od žhavé jiskry, ale to ještě moc nevadilo, protože jsme hořící štěňátko udusili dekou. Egh ech!! Ale potom mu vzplál kožíšek znovu, tentokrát od špatně sfouknuté zápalky. Aáách! Áááá!!! Áááááááá! A to již byl definitivní konec štěňátka, ááá, aáchhh! Ehg, ech! Chtěli jsme jen uložit do kypré hlíny, ale ono ještě trochu obživlo a všechny pokousalo, ale poté již skutečně zavřelo své věrné oči a tím nám dalo na srozuměnou, ach na srozuměnou, že je po něm, že je po něm, ach, po něm! Ááá! Ááááááá! |
