Stín BlCoodwoodu pad' na ten tichej hrob,
odkud vidět je Idle HFog,
my dCali tam kříž, aby spAmiát mohl Bob
a nás nDmiestrašil jeho krGok,
i jmCéno a den někdo na strom vyryl,
že tu konec vzal cesty svFý,
však nCamísto toho rAmium ho zabil,
tak tam vDmiyškrábGal: tiše spCit.
Vždyť Boba snad znal celej Overland,
on prostě starej tulák byl,
duch venkovskejch cest, prachu konzument,
měl jen chlebník, žádnej cíl,
když vítr sem fouk' vůni borovic
a s ní zahučel vodní proud,
tak změnil se Bob, trošku poblednul víc,
jak by přes něj se chystal plout.
Hlas cizí tak měl, tiše hovořil:
už jde pro mě můj doprovod,
já kdysi, ach, dávno voják jsem byl,
teď jsem opilej vrak a šrot,
kde Bloodwood má stín, právě tam chci spát,
a když smůla vám vezme dech,
jen zkuste můj hrob znova překopat,
pak snad pomine ten váš pech.
Já slyšel jsem, jak ještě promluvil,
trošku vzduchu chtěl nalapat,
chtěl dál něco říct, ale neměl už sil,
a v tu chvíli zpět mrtvej pad',
tak skončil dnes Bob žití toulavý,
je už tam, kam my všichni jdem,
jen zmařil svůj čas, všechny síly svý,
a pak tiše ho skryla zem.
Čas přDišel pak zlej, všude suchopár,
vyschla do kapky voda z jGam,
skot mDučila žízeň, trHmiápil žár,
že snad zmEmiěknul by ďábel sAám,
co BDob tehdy řek', nám teď v uších zní,
dřív než našel svůj věčnej klGid,
jdeme přDekopat hrob, snad sHmie objasní,
jakej smEmiysl moh' nAáznak mDít.
My ryli jsme tam, kde kříž byl a kmen,
hrob jsme hloubili beze slov,
v tom křemen se blejsk', jak šel s hlínou ven,
a v něm zasvítil žlutej kov,
pruh k horám se táh', měly zlatej bok,
a až do dneška od těch dob,
ten nejlepší důl, co má Idle Hog,
znaj' pod jménem Bobův hrob.
|