Spálená země
Jen jedna bláznivá chvíle a kostky jsou vrženy.
Hledí do budoucnosti a vzpomíná na význam minulosti.
Žasne, co pohledává na bitevním poli
Krčí se ve stínu, netrpělivý, příliš hrdý, než aby se pokořil.
V hodině svého probuzení po sobě zanechává jen spálenou zem
a zmařenou práci.
Stoupá z něj kouř - je znovu volný!
Svobodný k útěku před útokem smrtonosného nepřítele,
Nezbylo nic k drancování, stěží opouští domov.
A je příliš pozdě se ohlédnout, ledaže by se proměnil v kámen.
Zběsile postupuje kupředu, stopy vedou sněhem,
Vítr mu do tváře vyje v šílenství, on přesto pokračuje
Zanechává otisky nohou, aby si označil své cesty, sleduje znavující stoupání,
Přes vřesoviště a k mysu; klopýtající, nevyzpytatelný, zaslepený.
Nakonec se jeho šlépěje prodlouží do jediné linie.
Tento nejnovější zastánce kacířství je vyprovokován k útoku.
Přesvědčen k útoku na nepřítele.
Pozdě, on to ví, že je moc pozdě se ohlédnout,
Je jednoznačně příliš brzy na pochyby.
Minulost mu nelehce spočívá na krku,
Kráčí rovnou do pasti
Obklíčený, zmítán vůlí a strachem
Ví, že před ním čeká léčka,
ale kostka mu proklouzne skrz prsty
a on den ode dne přežívá
nese okolní svět na svých bedrech
Nezanechává po sobě nic, než mnohé prozrazující stopy.
On se nestane rukojmím, nestane se otrokem
Pasti munilosti ho nepolapí, ačkoliv budoucnost by mohla.
Stále běží a vše za sebou pálí v rámci dokonalejšího ústupu
Stále jeho život zůstává bez omezení, nepřipouští si porážku.
A je příliš pozdě se ohlédnout, ledaže by se proměnil v kámen.
Nechává minulost shořet - alespoň to je mu vlastní.
Spálená země, to je vše, co po něm zůstane, až skončí.
Nic mu nezbylo, ale není ani nikomu podroben,
Nic nepožaduje a s hrdostí, nikoliv neoprávněnou, přežívá
Stopy ve sněhu - nic víc nezůstalo k vidění
po muži, který vstoupil na dráhu ke snu.
Nic si nežádá, krom života, který měl.
To, alespoň, je mu vlastní. |