Jsme znavené spřežení v postroji.
Jsme všechno za co ti nestojí se bít.
Jsi mé poprvé, já tvé naposled.
Jsme neznámé znaménko z konců vět a dní.
Než se zastaví můj kolotoč,
Snad pochopím, kde je naše proč, že
opouštím. A naposled doteky rozpouštím.
Jak poslední večery před boji
Jak rány co nikdy se nezhojí, jako čas.
Jsi záchranná vesta, pro jednoho ze sta,
Já malíř co ze snů tvých, paletu má.
Než stihneš se ptát už nebude proč.
Zas rozhoupej svět, roztoč kolotoč.
Já budu snít o tom jak dá se žít v princeznách.
Jsou chvíle, kdy zvlád bych konec světa.
Někdy pak míly, ujdu za dvě léta.
Co vím je, že vše v co věřím, žije v princeznách.
Jsme vzpomínka chycená v záclonách,
Slova co smysl maj ve větách a vím.
Jsem otázka, ty odpověď, jsme cesta za cílem tam i zpět.
Směr vím.
A než se zastaví můj kolotoč, snad pochopím, kde je naše proč,
Že dopouštím, že opouštím se zdá.
|
Prowizorium:
Kryštof:
