To bylo tak, dva muži hrdí, chtěli přejít ůzký most,
žádný z nich nechtěl, jak lide tvrdí, jít jako druhý
tak měli zlost.
Ten můstek byl vlastně jen trámem,
nad kterým lámem při chůzi hůl,
jak léta tlel, ruplo mu v kříži
a vzdychal tíží, když vítr dul.
Však tyhle dva, stav toho můstku,
až trapně málo zajímal.
Na druhé straně půvabnou kůstku
už pohled jejich objímal.
Každý by chtěl, té mladé dámě
nabídnout rámě i budoucnost,
však žel a žel, mezi tou kráskou
a jejich láskou stál ůzký most.
"Já jdu k ní" ten prvni dí.
"Jsem soupeř tuhý" děl ten druhý.
"Já vas prohléd."
"Mějte ohled."
"Jste smutnej rek."
"Na stav a běk."
"Tak běžte dál."
"Já dřív tu stál."
"Tak pusťte pane."
"Ale ba ne."
"Mám vás dost."
"Máte zlost."
"Chci přes ten most."
Zatímco boj dva muži svádí
dívčino mládí upoutal hned
osmahlý muž, (osmahlý muž)
řek "Ja jsem lesní" ("Já jsem lesní"),
který vás nesmí (jež vás nesmí),
na čež ji sved.
A co ti páni na tom mostě?
No to je jasné lávka prostě
zachovala se tak jak měla,
nějakou chvíli vydržela,
ale pak praskla z čehož plyne,
že mužný boj má stránky stiné,
a že i dva jsou příliš mnoho tam,
tam kde je místo pro jednoho
čemuž se ještě často pěje,
dva se tu perou třetí směje.
|
Rangers:
Pavel Bobek:
