Pověz, kam vůbec spěcháš,
celý ten dlouhý čas.
Už i tak je dost zmatený
váš svět.
Mě se do peří vplétá
tvůj dech, tep i hlas.
Vzpomínky slábnou, jak med,
jsi loutkou v mých dlaních
a já nemůžu víc,
než po vlnách posílat vzkaz.
S největším přáním
smět aspoň jednou ti říct,
odkud vůni, co cítíš, znáš.
To já mým být ten anděl,
co tě má tmou vést.
Mám být strážcem tvých kroků,
pískem pouští i dlážděním měst.
To já mám být tou písní,
co má v tvém srdci hrát.
Nebo jen bílou vlajkou,
co má vlát, za tvým vozem vlát.
Až předáš svým synům,
všechno co máš.
Korunu moudrostí i ten svůj spěch,
od země stínů se odpoutáš
a přepluješ na druhý břeh.
Ty víš, že tu čekám,
až ruku svou mi dáš
a věčností odejdem pryč.
Mě se to peří vplétá,
tvůj dech, tep i hlas.
Slyším je blíž a blíž.
To já mám být ten anděl,
co tě má tmou vést,
mám být strážcem tvých kroků,
pískem pouští i dláždění měst.
To já mám být tou písní,
co má v tvém srdci hrát,
nebo jen bílou vlajkou,
co má vlát, za tvým vozem vlát.
Nebo jen bílou vlajkou,
co má vlát, za tvým vozem vlát. |
