Už zvoní půlnoc městem spícím, však v jednom domě při svíci pán domu sklání hlavu do dlaní. Pár dní bude z města pryč a ikdyž má od domu klíč, kdo bude bdít nad ctí jeho paní. V tom rána, dým a horkej dech a dům se zachvěl v základech a když pán zřel sám ďábel stál u něj. Já uhlídám jí stůj co stůj, však za sedm let už budeš můj, na tenhle úpis podpis krví dej. Hned ráno řekni ženě: čert poroučí, že zahrady budu hlídat a květy v nich. Když ráno muž s manželkou se loučí, má paní místo slzí v očích smích. Tak uplynul nějakej čas, když pán se vrátil domů zas, hned ve dveřích však dostal těžkej splín: manželka jen rozkvétá, zato smutnej pohled na čerta, co zahradou se plouží jako stín. Sotva ďábel spatřil manžela, zem se za ním zavřela a zůstal po něm jenom sirnej dým. Tys mi byla nevěrnou, muž křičí na ženu svou, už ani slovo víc ti nevěřím. Ale ty můj hlupáčku, říká paní, která žena by pro muže dala svou čest. Když nechtěla jsem abys trpěl bez slitování, tak musela jsem toho ďábla svést. Ten-tam je splín a zrady vztek a pán zjihnul jak beránek, do jejich vlasů ret svůj okrývá. Ty kvůli mně tak trpělas, dojetím se mu chvěje hlas, paní domu se však jen usmívá. Jen paní se nějak divně usmívá. Jen paní se nějak divně usmívá.