Dvacet sedm let se tu flákám,
jednou hraju hop a jindy trop,
někdy k sobě z domů známé lákám,
když jsem sám, tak občas na mně padá strop.
Svým zásadám zůstávám stále věrný,
součet svých ztrát nehlídám,
hmm, všechny pásky černý,
nešípím, že se řádně nasnídám.
Dvacet sedm let tu snad nudím okolí,
urážím snad něčí jemnocit,
co si o mně myslí, to mě vůbec nebolí,
ať si cuchaj nervy, já chci mít svůj klid.
Cítím, že mám rád
jenom, když si můžu hrát
jako tenkrát,
když jsem prvně dívce na ruku sáh,
když jsem ještě byl kluk v teniskách.
Dvacet sedm let stejnou holku potkávám,
jen je jednou černá a jindy bývá blond,
dvacet sedm let se jenom pro ni rozdávám,
ona vždycky Julie a já James Bond.
Když pak odchází,
tak mi náhle dochází,
to, co tenkrát,
jenom kluk, ten umí zůstat fér,
jenom kluk, ten může být kaskadér.
Dvacet sedm let tu válčím, v sobě prokletý,
dá se říct, že jen v jednom vynikám,
kromě toho, že mám vlastný tvář a vlastný knír,
tak si radši nikdy a nikde nezvykám.
|
Zdeněk Merta:
Iveta Bartošová:
