Usychá strom a vítr hučí, příroda v křečích naříká. Kapka vody stéká dlaní, symbol moderního člověka. Tovární komíny nebe halí černým dýmem přepychu, sobectví jako symbol v erbu dnešního novověku.
Ty, jako matka všeho bytí, miluješ i ty, co tě zraňují, berou ti tvého života sílu, na lásku odpovídají vražděním.
Nemusíme všechno za každou cenu mít, bez její síly nedokážeme tu žít. Jenom blázen chtěl by život matce vzít, znovu se rodí Evin i Kainův hřích.
Lidstvo se chová, jak cizopasný řád, nezná pojem chránit, umí jenom brát. Základy se bortí tam, kde dům měl stát, jenom hrstka snílků chce vyvolat zvrat.
Všechno i všichni přece ona je, společně s ní i každý z nás prohraje, když jednou padne, nikdy nevstane, život na Zemi navždy uvadne.
Možná deset, nebo tisíc let, bude ještě dost silná, aby nakrmila svět. Pokusme se do té doby vyříznout ten vřed, přidat se k těm snílkům a vyrazit vpřed.
Zoufalci věznění v džunglích městských ghett, platíme za touhu ovládat přírodu, vesmír i svět. |
