Studené a cizí oči máš,
pečeť přísnou místo úst,
chci být blízko nich, tak krásně vláčná
a přítulná a tvá.
Odoláváš lstivým nástrahám
i ve dne i v noci.
co teď já s tou skálou mlčení,
tvého mlčení.
Co ty lásko na to,
promiň, já se ptám,
mlčení je zlato,
tak dost už ho mám.
Spíš hrom a blesk než stálé dusno v ovzduší,
jsme jak dva stíny, to nám vůbec nesluší,
jsi tu a nejsi tu,
je dlouho k úsvitům,
když bdím.
Jsem pro náhlou ztrátu paměti,
zapomeň, tak jako já,
mně se stále zdá, že tvůj hlas slyším,
jak říká mi: Tak pojď,
v slzách šťastná ve tvé náruči
se choulím, se ztrácím,
mezi námi nic než mlčení,
krásné mlčení.
Nevinná i vinná
se tu pálím dál,
to ne já, to jiná,
och, kéž za to stál.
Čert vem psí dny, kdy se to všechno zamotá,
nejsou jen svátky, gala stránky života,
pro slabou chvíli snad
všechno teď máme vzdát.
Hej paní lásko, co ty na to,
jako zázrak včera přišla´s k nám,
dnes tvé plány matou,
jsme dva, každý sám.
Je jako kámen, ty prý hory přenášíš,
tak aspoň trošku pohni s ním, ať je mi blíž,
ó, až bude na dotek
mlčení jako lék
chci brát.
Mlčení,
jak hudbou zní,
má mě rád.
|
Marie Rottrová:
Marie Rottrová:
Marie Rottrová:
