Zase táhne mlha, fouká,
slunce slábne, je čas jeřabin,
k jihu míří tažných ptáků klín,
čas vláčí svůj stín.
Holé větvě ční jak znamení,
cesta známá sněhem zavátá
a v bílé pláni láska zajatá
a čas nechvátá.
Rok a den, den a rok
vedu svůj monolog,
už mně nebaví, mně se stýská.
Rok a den, víc než dost,
ale dnes přijde host,
který dál se mnou zůstat se chystá.
Jarní tání, vody splývají,
jako zem je dívka dychtivá,
neklidná jak vážka třpytivá
a čas uplývá.
Barvy léta, plátno zářivé,
noci dlouhé, hvězdy sálají,
netoulá se ta dívka, chvála jí,
však s kým měla jít ?
Rok a den, den a rok
vedu svůj monolog,
už mně nebaví, mně se stýská.
Rok a den, víc než dost,
ale dnes přijde host,
který dál se mnou zůstat by si přál.
Rok a den, den a rok
vedu svůj monolog,
už mně nebaví, mně se stýská.
Rok a den, víc než dost,
ale dnes přijde host,
který dál se mnou zůstat by si přál.
Který dál se mnou zůstat by si přál.
|
