Zase táhne mlha, fouká, slunce slábne, je čas jeřabin, k jihu míří tažných ptáků klín, čas vláčí svůj stín. Holé větvě ční jak znamení, cesta známá sněhem zavátá a v bílé pláni láska zajatá a čas nechvátá. Rok a den, den a rok vedu svůj monolog, už mně nebaví, mně se stýská. Rok a den, víc než dost, ale dnes přijde host, který dál se mnou zůstat se chystá. Jarní tání, vody splývají, jako zem je dívka dychtivá, neklidná jak vážka třpytivá a čas uplývá. Barvy léta, plátno zářivé, noci dlouhé, hvězdy sálají, netoulá se ta dívka, chvála jí, však s kým měla jít ? Rok a den, den a rok vedu svůj monolog, už mně nebaví, mně se stýská. Rok a den, víc než dost, ale dnes přijde host, který dál se mnou zůstat by si přál. Rok a den, den a rok vedu svůj monolog, už mně nebaví, mně se stýská. Rok a den, víc než dost, ale dnes přijde host, který dál se mnou zůstat by si přál. Který dál se mnou zůstat by si přál.