Chvástala se žába v kaluži,
kvaky, kvaky, kvaky, kvaky, kvak,
že jí rostou křídla pod kůží,
kvaky, kvaky, kvaky, kvaky, kvak.
Že prý se s ní děje změna,
že je žába vyvolená,
že všem žábám brzy vytře zrak,
kva, kvá.
Že prý v louži chrní její cnost,
kvaky, kvaky, kvaky, kvaky, kvak,
jenom v letu je prý budoucnost,
kvaky, kvaky, kvaky, kvaky, kvak.
Jenom perspektiva ptačí
pro žáby prý pokrok značí
a že bude létat jako pták.
Divily se žáby v kaluži,
kvaky, kvaky, kvaky, kvaky, kvak,
od koho si křídla vydluží,
kvaky, kvaky, kvaky, kvaky, kvak.
Že by ony rády taky
chtěli létat nad oblaky,
ale kdo jen ukáže jim jak.
Leze tedy žába z louže ven,
ťapy, ťapy, ťapy, ťapy, ťap,
vyskočí si pyšně na kámen,
ťapy, ťapy, ťapy, ťapy, ťap.
Už se k nebi vzletět chystá,
když tu, ouvej, z jasna čista,
čap tu hloupou pyšnou žábu čáp,
cheche.
Odnáší si žábu v zobáku,
kvaky, kvaky, kvaky, kvaky, kvak,
poučení žab i žabáků,
kvaky, kvaky, kvaky, kvaky, kvak.
Že se chlubnost nevyplácí
a že žáby nejsou ptáci,
no a s lidmi je to taky tak.
|
Rudolf Pellar:
Akurat:
