Jen déšť,
na město náhle smutek pad
a z černých hříbů paraplat
čiší jen mokrý splín a chlad.
Jen déšť,
nade mnou obzor ztemnělý,
voda omývá průčelí
a nikdo není veselý,
jen déšť.
A ptáci jako na rozkaz
zmizeli právě z nebe včas,
kde jsou?
Kde jen jsou?
I okna plná zármutku,
oděná náhle do smutku,
svítí tmou.
Jen déšť,
stále je slyšet kapy kap,
voda se valí přes okap
a já si zpívám taky tak.
Ten déšť mě dusí, asi musí,
ten déšť mně se hnusí,
co s ním jeden zkusí,
kůži husí
mívám hned.
Ruší, sotva tuší,
neví, jen tak buší,
že já celou duší
lásku svou volám zpět.
Jen déšť,
na město náhle smutek pad
a z černých hříbů paraplat
čiší jen mokrý splín a chlad.
Jen déšť,
kam jen ty mraky, kam jen jdou
i domy z toho nastydnou
a voda dál si vede svou,
jen déšť.
Příroda celá do šeda,
těžké nebe se nezvedá
a slunce se skrývá
stojím tu, tisknu se ke stěně
a čekám tiše, zasněně,
co mi zbývá.
Jen déšť,
v mém srdci prší s ozvěnou,
to voda je mi odměnou,
za moji lásku ztracenou,
jen déšť.
|
Světlana Nálepková:
