Jako různí se noc a den,
ty nejsi ta, kterou znám,
stavět zámky už nebudem,
ujel nám posledný prám.
Znovu láká mě život
a sůl je zas med,
klidně, lásko, mě vyhoď
a nechtěj mě zpět.
Jsem to já, kdo tě nudí
a nemá ten švih,
naše náruče studí
a ty jsi loňský sníh.
Až mě náhodou pohladí
docela neznámá tvář,
budu rád, že mi nevadí,
kolik mých sousedů znáš.
Znovu láká mě život
a sůl je zas med,
klidně, lásko, mě vyhoď
a nevolej zpět.
Piju z nádoby chutí
jak z oblaků květ,
to drama lásky je sutí
a já teď musím doletět.
Až tam, kde je svět
v údolí kopretin,
věž lásky, plná až po okraj,
nechtěj mě zpět,
nejsem tvůj manekyn,
teď když vím o čem je ráj.
Každá má v sobě pochodeň,
co vrhá světlo a stín
a když lásky je povodeň,
co zbylo sebere mlýn.
Znovu láká mě život
a sůl je zas med,
klidně, lásko, mě vyhoď
a nevolej zpět.
Piju z nádoby chutí
jak z oblaků květ,
to drama lásky je sutí
a já teď musím doletět.
Až tam, kde je svět
v údolí kopretin,
věž lásky, plná až po okraj,
nechtěj mě zpět,
nejsem tvůj manekyn,
teď když vím o čem je ráj.
Tam, kde je svět
v údolí kopretin,
věž lásky, plná až po okraj,
nechtěj mě zpět,
nejsem tvůj manekyn,
teď když vím o čem je ráj.
Tak seber, co ti osud napískal,
jak uragán jsi přetrhla růžový květ,
po tobě, lásko, se mi nestýská
a proto chvátám pro odpověď
tam do údolí kopretin.
Tam, kde je svět
v údolí kopretin,
věž lásky, plná až po okraj,
nechtěj mě zpět,
nejsem tvůj manekyn,
teď když vím o čem je ráj.
Tam, kde je svět
v údolí kopretin,
věž lásky, plná až po okraj,
nechtěj mě zpět,
nejsem tvůj manekyn,
teď když vím o čem je ráj.
Tam, kde je svět
v údolí kopretin,
věž lásky, plná až po okraj,
nechtěj mě zpět,
nejsem tvůj manekyn,
teď když vím o čem je ráj.
|
Josef Laufer:
Josef Laufer:
