Naďa: Zvolni krok, Báro,
jsi to ty?
Nebo ne?
Bára, co jsem znala
neměla úzké, bledé rty,
ta nikdy nikam nespěchala.
Pro horší svět, než co je dnes,
nechtěla brečet, tak se smála,
čemu? To možná ví ten pes,
kterému jsem tam zazpívala.
Parapa párá, padadá.
Vidiš tu hvězdu? Ta je má,
vem si ji, máš to zadara,
snad se ti potom poštěstí
zahnat strach, ztišit bolesti,
ať se ti o tom aspoň zdá,
parapa párá, padadá.
Bára: Nebyla jsem to,
Naďo, já,
ale ty, vidíš ve mně sebe,
nemělas tváře do běla,
ani ten kukuč, co mě zebe.
Každý den nová tajemství,
v tomhle jsi byla dokonalá,
mně si je řekla, to se ví,
kdo nezdrh, tomu´s zazpívala.
Parapa párá, padadá.
Vidiš tu hvězdu? Ta je má,
vem si ji, máš to zadara,
snad se ti potom poštěstí
zahnat strach, ztišit bolesti,
ať se ti o tom aspoň zdá,
parapa párá, padadá.
Naďa: V obojku tísně z hypoték
sotva se vyspím do růžova.
Bára: Fakt je, že snídám samej lék,
no a to mejkap těžko schová.
Naďa: Bože, ten produktivní věk,
celulitída duše to je.
Bára: Víš co? Pojď se mnou nazpátek,
zazpíváme si zas to svoje.
Spolu: Parapa párá, padadá.
Vidiš tu hvězdu? Ta je má,
vem si ji, máš to zadara,
snad se ti potom poštěstí
zahnat strach, ztišit bolesti,
ať se ti o tom aspoň zdá,
parapa párá, padadá.
Vidiš tu hvězdu? Ta je má,
vem si ji, máš to zadara,
snad se ti potom poštěstí
zahnat strach, ztišit bolesti,
ať se ti o tom aspoň zdá,
parapa párá, padadá.
|
