Projíždí městem potají,
závojem noci oděná,
vlasy jí z ramen splývají,
její kůň zlatou hřívu má.
Kdo se jen škvírou podívá,
shoří jak vích.
Zrak spálí lady Godiva
na koni bílém jako sníh.
Když bije půlnoc ožívá,
lady Godiva, Godiva…
Tajemnou mocí zakletá,
každý rok koně osedlá,
mou hlavu trápí po léta
myšlenka ďáblem posedlá.
Vezmu si brýle sluneční,
zahalím tvář.
Bez bázně půjdu přímo k ní,
ač mi v tom brání je jí zář.
Už bije půlnoc ožívá,
lady Godiva, Godiva…
Zruším tu kletbu stoletou,
dvanáctý úder doznívá,
rozbíjím okno s roletou,
blíží se lady Godiva.
Dvanáctý úder doznívá,
blíží se Godiva,
lady Godiva se mnou teď kráčí tmou,
lady Godiva zlomila kletbu zlou,
lady Godiva se mnou teď kráčí tmou,
lady Godiva zlomila kletbu zlou.
Lady Godiva. |
Abraxas:
