Klárko, věnuj mi prosím chviličku,
mám tu ňákou písničku,
tu bych ti zazpíval.
Je to, je to krátká písnička,
kterou úsměv na líčka
vykouzlit bych si přál.
Snad proto zní trochu jak pro děti
a utkví-li ti v paměti
nelze jí nemít rád.
S tebou, s tebou je to taky tak,
když v rozpacích klopíš zrak
nelze se přestat ptát:
Prozraď mi Klárko jednou větou,
zda mohu doufat, že ty jednou
úsměv svůj mi dáš.
Klárko, tady končí písnička
od bezelstného chlapečka,
co se zamiloval. |
Ondřej Brzobohatý:
Bůhví:
Bůhví:
A Tak:
