CUteklo jFenom pár lCet, co svlFékli jsme klG7ukovský šCat,
dříve, než spFočítá pCět, Fuž jsme se G7učili hrCát
naF malé scéně či vG7ýš, jCaké kdo štěstí mG7ěl,
žCivot nás do rolí FobsadG7il vFětšinou, jak sám chtCěl.
Že malých rolí není, věřil snad každý z nás,
mít hlavu na učení chce to, a také prý čas,
tak jsme se učili text často až do rána,
před sebe hleděli s nadějí očima Cyrana.
Na hlavu rozpálenou někdy jsme dávali led,
jezdili na červenou a všechno chtěli mít hned,
někteří zatoužili sami svůj scénář psát,
s těma se rejža nemazlil, na menší scénu šli hrát.
Ten, kdo měl nesmělý hlas, dostával jen sem-tam štěk,
prázdno pak zůstalo v nás a v šatně rozlitej vztek,
na zdi už se mnohokrát vyměnil kalendář
a kompars dál chodí na portál hrdinům nastavit tvář.
Až z tváří pod líčidly dočista zmizela krev,
v duši, co v těle bydlí, pomalu odezněl zpěv,
zůstal jen němý klaun, který by s chutí řval:
"Zastavte svět, chci vystoupit!" - ten ale točí se dál ...
|
