Jsou vlaky, který prosvištěj rozpáleným nádražím.
Na svý cestě zvednou prach, potom zmizí spolu s ním.
A když nocí duní tmou, po zádech mě zamrazí
při představě, jak ten vlak cestou někde narazí.
Jsou vlaky, který naložej, že se stěží můžou hnout
a když stoupaj do strání, můžeš na ně nasednout.
Pak si říkáš nahoře, jak to ten vlak rozfičí.
Jenomže se stává, že ten kopec nikdy nekončí.
R: Život není doktor Jekyll, není mistr Hyde,
na tyhle fóry nemá glejt.
Není doktor Jekyll, není mistr Hyde,
je jednoduše pořád zlej.
Zítra sebere svoje krámy,
půjde spát zas na jiný nádraží
jako tulák, jako hoboe,
jako vagón, co jenom překáží.
Tak leťte ptáci vzhůru, vlaky mají srdce z ocele,
v plechu rodné číslo cejchem vypálené na těle,
svojí cestu, jasný cíl a nikdo si netyká
s někým, kdo si lítá jen tak odnikud a do nikam.
Až bude chladnej podzim, až bude čas na odlet,
až shoří spadlý listí, až shoří někde celej svět.
Vlak letí, veze psaní, co nebude nikdo chtít.
Drž mé ruce v dlaních, nenech mě odejít.
R:
Jsou vlaky, který stojej, už se nehnou ani o kilák.
Celej den z nich stoupá dým, teď jsou něčí obejvák.
Už není kam jet, tak tu jenom překáží.
Vždyť do nebe nevede trať, Bůh zapomněl na nádraží. |