Pomsta za krev na ledu
„Uběhlo patnáct let. Každý den křičely lesy slova
násilí a pomsty. Bohové ho ochraňovali dnem i nocí
při jasném světle Severní hvězdy. Sílil a blížil se
svému cíli. Na hřebci, bílém jako sníh jede touto zemí
bez možnosti návratu. Jeho vlasy vlají ve větru. Meč
v jeho ruce. A jeho oči hoří.“
„Veďte mě, mí havrani, ukažte mi cestu přes lesy a sníh.
Nechte mě najít vašima očima údolí smrti.
Došel jsem tak daleko.
A teď se chci setkat s dvouhlavou Nestvůrou.
Nechte vaše křídla, aby byli mým srdcem, černým jako noc.
Mám ocel po boku. Sílu bouře. Bohové jedou se mnou.
Spoléhám se na své havrany, kteří vše shora sledují.
Černí jako noc, rychlí jako blesk s elegancí holubic.
Spoléhám se na svůj meč, ukovaný v ohni a ledu.
Jeho ostrá čepel se ponoří do krve až budu zabíjet.
Křič, stará vráno, křič...
Vylez z temnoty, Nestvůro a postav se mi.
Tady, na tomto měsícem zalitém sněhovém poli.
Tvá zrůdnost mě neodradí. Useknu Ti obě Tvé hlavy.
Můj meč nebude v klidu, dokud se jeho ocel nerozezní o tvé kosti.
Setřu si pot z čela tvým zakrváceným skalpem.
A budu sledovat Tvé oči, které mi prozradí, že je po Tobě.“
Rychlost roste. Kupředu! Srážka se blíží.
Meč tasen odráží bledé měsíční světlo.
Za cíl si bere obnažené krky. Ten okamžik je už tak blízko.
Čas jakoby se na chvíli zastavil. I hvězdy přestávají dýchat.
„Tohle je moment vítězství nebo smrti...
Chvíle, kdy budu zabit nebo budu mít konečně klid.
Jsem tak blízko, že skoro slyším černou krev,
jak pulzuje v jejích tlustých žilách.
Roztáčím svůj meč. Doufám, že jsou Bohové se mnou.
Projíždím branami Jeskyně. Zdvihám meč do vzduchu...
a dva krvavé skalpy přivazuji na strom.
Teď přišla chvíle osvobodit ty, které jsem tak dlouho
neviděl. Odnesené dvouhlavou Nestvůrou sem na sever.
Toho dne, co stará vrána křičela...
Té těžké zimy, kdy jsem byl ještě dítě...
Kdysi mi můj otec vyprávěl o velké chodbě v oblacích.
Tam je prý brána otevřená pro toho, co zemře
s mečem v ruce.“ |