Óda na radost
Radosti, ty jiskro boží,
dcero, již nám ráj dal sám!
Srdce vzňaté žárem touží,
nebeská, v tvůj krásy chrám.
Kouzlo tvoje opět víže,
co kdy čas tak dělil rád,
zástup lidstva sbratřen blíže
cítí van tvých křídel vát.
Komu štěstí v žití přálo,
v příteli svůj štít že máš,
komu vnadnou ženu dalo,
mísit pojď se v jásot náš!
Sám byť jenom jednu duši
svoji na tom světě zval!
V díle tom kdo nezdar tuší,
od nás ber se s pláčem dál!
Radost každá bytost sáti,
přírodo, chce z ňader tvých;
zlý a dobrý chce se bráti
v jejích stopách růžových.
Révy žár nám, pocel smavý,
na smrt věrný přítel dán;
vášně plam dán červu žhavý,
světlý cherub dlí, kde Pán.
Dál, jak jeho sluncí roje
nebes modrou nádherou,
spějte, bratři, drahou svou
směle, jak by rek šel v boje.
V náruč spějte, miliony!
Zlíbat svět kéž dáno nám!
Bratři! Hvězd kde žárný stan,
dobrý Otec zří z mlh clony.
Dlíte v prachu, miliony?
V bázni tvůrce tuší svět?
Pátrej, hvězd kde bezpočet!
V záři ční tam božské trůny. |
Ludwig Beethoven:
Ludwig Beethoven:
Ludwig Beethoven:
