VDlastní krví slunce kreslí Amina skla oken krajinky,
Hmiodevšad se na zem snesly Autahané vzpomínky,
Dotvírám jim do předsíně, zAmiouvají si botičky,
hnHmied se ženou do kuchyně nAa slaninu s vajíčky.
R: Každá Hmimá jméno Gholky, se kteArou jsem někdy cDhodil,
každá znHmiá všechna přGání, co jsem zAa ta léta mDěl,
každá vHmií, kdy jsem pGomáhal a kdAy jsem zase škDodil,
každá z nHmiich je tou lGáskou s velkým AeL.
2. Než se nají, tak jim stelu ve své noční košili,
snad si je moc pouštím k tělu, ale kam by chodily,
vykoupané, nakrmené jdou si se mnou povídat,
dokud nás čas nezažene jít se řádně nasnídat.
R:
|