Tři patra smutku
1. Paní GNováková v Cprvním patře
Gkaždý ráno Ckrmí starou GkočkuC,
Gpak ji Gnosí parkem v Cnáručí
a Gpotichu jí brouká do spaDní,
obě Gjsou si děsně Cpodobný,
jenGže ta kočka Cmá nos jako GvločkuC,
G,Emivobě žijou jenom Dtak, Emivoběma už ujel Dvlak,
Emivobě mají už život Dza sebou
a na světě už vůbec nic je nezajímá, krom tý GdruhýC.G
2. O dvě patra vejš v tom bytě,
co má na dveřích vizitku Karel Klíma,
žije pan učitel v penzi
se svou sbírkou brouků, much a motýlů,
celý nocí sedí nad krabicí,
kromě hmyzu nic ho nezajímá,
celý dny pak prodřímá s přivřenejma očima,
těší se, až přijde večer,
zase zasedne si nad krabicí much a brouků zaprášenou.
3. Patro níž pod panem učitelem
žije v malým bytě paní Malá,
stěny, co maj' k sobě sakra blízko,
sedm let užtvoří její svět,
sedm let už uplynulo
od tý doby, co se naposledy smála,
zpaměti zná celej strop, chodník plnej cizích stop,
spousta lidí tudy prochází
a nikdo z nich se u té paní nezastaví ani chvíli.
4. Jedno ale mají společný
všichni ti lidé v tomhle smutném domě:
celý tejdny skoro nejedí,
jen aby mohli děti přivítat,
a když děti nemaj' před vejplatou
ani floka, potom přijdou skromně,
na zdraví se pozeptat, předvést tuzexovej šat,
pumpnout tátu nebo mámu
o tři stovky nebo ještě o víc a jet domů novým fárem.
|
Wabi Daněk:
Wabi Daněk:
Bambini Di Praga:
Wabi Daněk:
