Měla bych šeptat, já se stydím,
ale ne, vždyť cit nesmí lhát
a já tě vážně ráda vidím,
strašně moc, vím je noc,
já mám jen z něhy šat.
Měla bych říkat, počkej chvíli,
tak to ne, vždyť cit je zbraní snů
a já si, ty můj milý,
strašně toužím nebe vzít
z očích tvých, z polibků, dotyků.
Vím, že čistá pravda citů,
co svá nebe neskrývá,
když si dává klíčky k bytům
mnoho jiných horšívá.
Máme snad proto lhát,
našim láskám kvůli vám,
počestní, nečestní?
Měla bych šeptat, já chci domů,
ba ne, vždyť cit má s pravdou ven
a já chci ráda jít jen s tebou zemí nej,
objímej, ať je dav pohoršen.
Nevím proč říkat, koukej lidé,
vždyť ten cit je náš a jenom náš.
Jsem šťastná, že mi žiješ
a že umíš dech mi vzít,
že jsme tím, koho mám, koho máš.
Pro tu čistou říčku citů,
co své štěstí dává znát,
pro ty klíčky snů a bytů,
co neznají duplikát,
nechci lhát ani snad žádné z lásek,
kvůli vám lidé zlí, závistní,
kvůli vám počestní, nečestní. |
Hana Zagorová:
Iveta Bartošová:
Hana Zagorová:
