Padám
Vysoko nahoře stojím v čase;
v zelené, krásné a teplé,
silné koruně stromu, v bílých oblacích,
obklopen pár krásnými a přátelskými.
Padám.
Až dolů.
Vysoko nahoře stojím v čase;
na vrcholku koruny světového stromu.
Až z té výšky padám z času;
dolů do bezedna, prázdnoty a mimo čas.
Kůra stromu mění se v pádu.
Větve a haluze, listí a ořechy,
vedle mě letí úžasnou rychlosti.
Kořeny a země se blíží.
Můj čas mizí kamsi pryč.
Do smrti, ze smrti.
Do života, ze života.
Dolů a přes řeku,
jež nikde nepramení.
Do temnoty, z temnoty;
do chladu, z chladu.
Skrze čas, mimo čas;
tam, kde se božstva usmívají.
Popíjím z řeky zapomnění,
nesmáčen vesluji přes řeku nenávisti;
plavím se po větru,
až na konec, k počátku a smyslu božských sil. |
Burzum:
Burzum:
Burzum:
