Kam jsi mně to, větře, zavál koncem března
do karpatských lesů, na Tajemný hrad,
do těch cizích končin, kde mně nikdo nezná,
které ale z dětství já bych měla znát.
Dětství je jen příběh, co se dovypráví,
a tak naši paměť málo zatěžká,
lítaval tu motýl, myslím oko paví,
možná se tu někde vznáší do dneška...
Ale ne tady, tady ne,
motýlů se tu nedoberem
přítmí se v sídle snoubí s šerem
v jediném temném akordu - tak
jako u nás v Bredfordu.
Leč v něčem se to liší,
vždyť zde se žije v plyši,
hmm, na úrovni vyší je zdejší pohodlí.
Né, nikde žádné kříže,
ten bohatý pan kníže
se učí od Paříže
a moc se nemodlí.
To bratříčka by hnětlo
-a hele,budiž světlo
jako by z nebe slétlo,jak proutkem kdyby šleh.
Co probůh se tu děje - i víno nalité je
ty čáry čaroděje mi trochu vzali dech.
Zlí skřítkové a saně jsou přelud nedám na ně,
jsem zkrátka na Balkáně, mrav jiný, jinší kraj,
však jde-li o přízraky a báby všelijaký,
tak balím saky-paky
a mějte se tu fajn!
|
Monika Absolonová:
