Mám smutek, vždy když v mém okolí, do srdcí žití zabolí a vím. Jak vše to křehké, pomalu zraje a pak na dlaních taje, jak loňský sníh. A pak ve smíru, mít víru. Že vše bolavé zhasne a zbyde jen krásné. Snad uvěřím. Že mezi příliš a dost, stojí vysoký most. A obelhat nejde, snad jenom minulost. Jsme na věky věků, výkřik doteků a bolesti krás. Jsme to co nás rozdělí. Stmívání v nás. Do sebe se schoulím jak do peřin, mám lístky na snění, co vynesou jmění.. a snad uvěřím.. Jako na poušti břehy, co vyrostou z něhy.. ... vědět, že co mám rád, zůstává ve mně - jemně... zřejmě už na pořád. Jsme na věky věků, výkřik doteků a bolesti krás. Jsme to co nás rozdělí. Stmívání v nás. Znám ten pocit.. Tiché čekání. Na cokoliv co nás zachrání. Je to chvíle co tě svleče, co neukecáš ani v kleče. Těžší než dřív, může se zdát, uvěřit v doufání a napořád. Mám 100 tisíc proč a snad ještě víc kdyby. Na ruce se jménem kov a v paměti sliby. A pod postelí, válí se složený zbraně. Srdce dnes tlučou, udýchaně. Dva týmy postávaj ve stejnym dresu. Prohranej zápas, bez vítězů. Jen my dva víme, co se to stalo, že se nám hodně změnilo v málo. Je tolik věci, na který rád bych se ptal. Kdybych vše předem znal, za co by můj život stál. Jsme na věky věků, výkřik doteků a bolesti krás. Jsme to co nás rozdělí. Stmívání v nás.