Dětinská víra v končícím se dětství
Existence je jako jeviště, na kterém se setkáváme
s blouznivými triky, které klamou mysl i srdce.
Nemám šanci, já vím,
ale musím jít vpřed,
zkusit odněkud začít -
zpozorovat něco více jen dennodenní
boj o přežitím který je pronásledován jistou smrtí,
pokud bych věřil, že tak lze shrnout
život, který nám byl dán,
neplýtval bych dechem.
Nějak vím, že musí být něco víc.
Minul čas, kdy lidé více dali na prožitky a méně věřili vědomostem
Ale teď, zakořeněný do své nory,
v o něco více světském světle
myšlenky třeští mi v hlavě,
My žijeme, my umíráme, a co ještě?
Na začátku byl jen řád a osud.
Ale nyní se stezka přiblížila k hranicím a jak klečíme na kolenou,
není způsob, jak čelit budoucnosti, ať už bude jakákoliv.
Navzdory silám, které nás drží na místě,
trvají věky poklidné líbeznosti.
Vždyť my jsme také tváří stvoření.
Antihmota se rozpíná a smršťuje periodicky,
poupě se rozvíjí, květ uvadá,
celý vesmír je živoucí historie.
Zdá se, že ačkoliv čas je náš nepřítel, stále jsme naživu.
A ačkoliv nevidím Boha, který by nás zachránil, přežíváme.
Staletími pokroku,
který nás příliš daleko nedostal,
Vidíme- vše je iluze, vše je falešné,
Pořád nevíme, kdo vlastně jsme.
Smějeme se, doufáme, modlíme se, vtipkujeme, Syn Člověka!
S přivřenýma očima ale s povznesenými srdci,
jsme jako zrnka písku.
A i když čas, to moře, si na nás může dělat nároky,
My jsme skály, ve kterých pramení budoucnost,
na nás vše záleží.
Možná nebudeme moci říci všem,
že věčnost-to byl jen žert,
Ale myslím si, že to unesu, pokud
příští život bude ten nejlepší.
A i pokud po smrti vstoupíme do nebe,
Nekonečné blaho bude stejně zbytečné jako lež,
která vždy přichází jako odpověď na otázku:
„Proč jsme schopni vidět očima stvoření?“
Unášen beze směru
jsem tu tak sám-
to je naše jediná domněnka
o tom, co leží v temnotě.
Stále ale trvám na záchranném laně,
myslím na život, který by mohl znamenat
více než můj vlastní-
sny o větších věcích, než jsme my.
Čas a prostor mi v tíze spočívají na ramenou:
pokud je život pryč,
kdo může říci, že síly zůstaly nezměněny?
I když věže města promění se v prach,
tak my, lidé z jílu,
budeme stále vědět, že má smysl
měřit výšky pro všechny případy.
Bojíme se v tichu,
bojíme se, ale urputně přemýšlíme,
nechte nás počítat hvězdy.
Starší, moudřejší, smutnější, slepější, nechte nás běžet
rychleji, silněji, urputněji, silněji, už to přichází.
Barevné bublinky, střepy vjemů padají
ke středu, v konečném nádherném rozkladu,
a vesmír se nyní kývá,
a člověk musí zaujmout své postavení.
Už jen několik posledních sekund
zbývá k putovaní pustinou.
A děti, které byly samy sebou, pokračují,
znovuzrození utišuje svou nyní dokonalou píseň,
A nakonec jsme odpoutáni od Stvoření.
Všichni šašci a žalářníci, všichni feťáci a otrokáři,
Všechny davy, které tančily na veselou hudbu:
My všichni můžeme být lidé,
Ale musíme se povznést nad lidskost,
ve jménu víry, naděje a lásky.
Nadejde čas osadníků,
A také podvodníků,
Přijde čas, kdy všichni staneme nazí ve tmě,
Nazí před galaxiemi,
Nazí, ale přece oblečení,
když dosáhneme konci dětství, musíme začít od znova.
A i když temnota je jako dálnice,
A vzdálenost od vrcholu mi láme srdce,
protože se na něj nikdy nedostanu,
stále hraju svou roli,
protože věřím, že to, co na nás čeká,
je vesmírem oproti prachu minulosti,
a začíná se na prostém konci lidského života.
|
Van Der Graaf Generator:
