Do prázdných očních důlků kape den a pálí mý oči na dlani už dávno dodoutnaly. Snad se jen ještě panenkami smály, ale slzy po mých tvářích už nestékaly. V mojí řadě jedna žena zešílela: "Hoří!", leč výkřik utkvěl v mrtvém vzduchu. "Nasáklá krví hoďte na hranici těla!" ten její křik nás stále bodal v uchu. Hrůzou z těch jatek pomatená žena bez hlasu klesla na zem udušená. Šílený dupot slepce, který kvílel a pletl nohama, jak poražená ovce, úprk za ním a mrtvá ticha chvíle, pak tupý pád, když zablýskl nůž lovce. "Ten už je spasen!" řekl jsem tmě, "Kdy dojde na mě?", v tu chvíli nevšim jsem si, že nás vezou k jámě. Přes slzy zas mi zela, jak v tom ránu, hluboká jáma, od včerejška čerstvá. Napjal jsem sluch a čekal první ránu, až padne na dno jámy první oběť zvěrstva. Oteklým uchem bedlivě jsem chytal údaje, kdo už odpadl tam vzádu, kdo v předu, sčítal jsem a odečítal a stále dál šlo počítání pádů. Přesnými smysly chtěl jsem popořadě počítat mrtvé, jsem padesátý v řadě. Sluch mi to všechno místo zraku sdělil i zablýsknutí slunce na čepeli. To strašný světlo ještě dnes mě bolí. Blesky a rozbřesky ho nezastíní. Světlo života, jako bych byl prolil ohnivý slzy, cítím je i nyní a k tomu vytí mučených se speklo v jediný šílenství, v jediný peklo.