R1: ŘAíkalEas': jen zAavolej, bylo to hrEozně fAajn,
řDíkalas': jen zAavolej, Hmiaž se budeš cejtit sEám,
řDíkalas': jen zAavolej, až se budeš cEejtit sAám.
1. PAoslední pC#usa, čF#miau a mDěj se, zF#mias šlapu rC#ánem zpF#miět,
v hlDavě mám jen tvAoje číslo: dvEacet čtyři nula pAět.
2. V tom mokrým ránu mi připadá, jako by umřel svět,
ještě že mám to tvoje číslo: dvacet čtyři nula pět.
R2: Nikdy zpátky nevolej, ty chvíle už se nevrátí,
život umí bejt i zlej, to každej časem pochopí,
život umí bejt i zlej, to každej časem pochopí.
3. Loudám se městem sem a tam a pak se odhodlám,
že to číslo, cos' mi dala, ještě tohle ráno zavolám.
Rec: Haló, haló, kdo je tam, hlas se mi začíná chvět,
pane, to je asi omyl, já volám dvacet čtyři nula pět.
R2:
R1:
|
Pavel Bobek:
