Zase náhodou padá sníh a stopy chodců mizí v závějích. Všechno mi stejné jako tehdy připadá, jiná jsem asi jenom já v stopách sněhem zavátých. Z hořkých slz, zdá se, nezbylo už nic, už tě můžu zase potkat, už ti můžu pravdu říct. Ten kluk co možná blázen byl, měl velký sen a krásný cíl. Chtěl dobýt svět, slavným se stát, a slzy dívek hrozně neměl rád, chtěl se prát dokud zbývá mu dost sil. Ze všech slov zbylo málo, nebo nic, teď už dokážu to přiznat, už ti můžu pravdu říct. Přicházíš a já se ptám, jak je to dávno a kolik let je nám. Raděj neptej se, čas běží, náhodou, už zase sněží a já věřím náhodám. Radost mám že se usmíváš a víc není třeba, už to zvládnu, už ti můžu pravdu říct. Já radost mám ...