„Ó! Jaké rýmy! Jaké to rýmy!"
Rimbaud 1871
„Svůj kapitál mám k dispozici; bude mi uvolněn,
kdykoli budu chtít."
Rimbaud 1890
* * *
Mamince
Stůl. Bible s koránem
a mince z tobolky.
Dva světy: do téru
padá sníh.
Jsi okoun dvojněmý;
v retortě kape ti
z žaber líh.
Procitáš nad ránem
do vůně karbolky,
s pachutí éteru
na dásních.
S mokrými dlaněmi,
s pahýlem po sněti,
o berlích
budeš se belhati,
vystaven posměchu
mrzáků na duchu,
rozmaru
lhostejných, charitě
dobráků, laskavých
z profese.
Snad kříž, snad Boha ti
dají. Co útěchu.
Zatoužíš po vzduchu
v Hararu,
svíraje zarytě
hrst mincí blýskavých...
Stane se
ve chvíli prokleté,
že osud, blasfemik,
pantera splete si
s morčetem
a orla vladaře
krmí co pečeni
v krmníku,
že verše proplete
špagátem polemik
a hňupství vyvěsí
nad světem,
skryv ducha v almaře.
Co zbývá k vyřčení,
básníku?
Pramálo: nejdřív řev...
výkřik... pak volání.
Sten. Tiché vzepětí.
Krédo rtů,
letící ozvěnou
nad pastí hladiny
ošidné,
zasákne do výdřev
jak šminka do skrání.
Smrt svíčky sfoukne ti
na dortu!
Smrt s nohou dřevěnou
sčítá tvé hodiny.
Oči dne
osleple mžourají
na větrem žhavený
disk slunce, opilý
v červenci.
Vzduch těžkne nad hlavou,
dny rostou do týdnů.
Za vraty,
v svátečním mumraji
v široké avenue,
zpívají otylí
vlastenci
písničku krvavou
z někdejších svatých dnů
odplaty.
Zde, nebo kdekoli,
vyryti na štítě
neraci - neryby:
znamení
na čele obětí,
jež bity vrchností,
nebučí.
A bídní, v soukolí
moci, teď mají tě
za pláč či alibi,
sevřeni
v železném objetí
strachu a zvyklostí;
v obruči
maticí stažené
a šroubem z oceli.
Je tomu mnoho dní,
básníku,
cos módou v Paříži!
Vždyť báseň přežívá
vězení
tyranů. A že ne,
aby se vraceli,
odejdou rozhodní
z kurníku
se zobem za mříží.
Nač myslíš? Na lživá
tvrzení
o svaté ornici?
Čekání tasemnic
v kuličkách chrobáčích
na zázrak,
na profil platýse,
vztyčený nad světem!
Hrdému,
vkutému v temnici,
nezbude časem nic:
nemá sluch, nemá čich,
nemá zrak.
Pud psa, jenž točí se
za vlastním ocasem,
zbude mu.
Na dně? Ne, ještě ne!
Ač smrt máš zasetu
pod kůží pahýlu,
poznovu,
sveřepě svíráš den,
jenž se ti za zády
objevil;
ač týdny ztřeštěné,
tančíce musettu,
zdobí už mohylu
bláznovu,
odjíždíš do Arden,
před zrakem - arkády
v Charleville.
Pozvedni berlu! Výš!
Jak šavli bojarů,
jež bitka vítězná
rozjaří!
Že ještě bolí steh,
když kulháš, vleka kříž
protézy?
A s kým si promluvíš,
po létech v Hararu?
Kdo chce tě? Kdo tě zná,
zbrojaři?
Co hledáš na místech,
kam dávno nepatříš?
Askezi
mrzáka - Lazara?
Cpát zrno do volat
husích? Toť bludička-
-lemura
ve spánku děsící!
Kterak chceš naložit
s nudou dne;
od jara do jara!?
Či chceš snad přivolat
od řeky mladíčka
Arthura
s veršíky pod kšticí?
Jen něco málo žít
v nestoudné,
bláhové naději,
že možno básněmi
a silou nadání
dobýt snů?
Létat si azurem,
posazen na tura
s křidélky?
Dříve či později
proklouzne dásněmi
pelyněk zklamání
do jícnu;
chce Arthur Arthurem
zabíti Arthura?
Pondělky
nudnější úterý;
středy, jež sousedí
se čtvrtky na pátek;
nařvané
hospodské soboty;
ospalost nedělí
s knedlíky.
Kdekdo a kdekterý
zarostlý v prostředí
plyšových klekátek
pro zvané.
Buď oni - nebo ty.
Neb lev se nedělí
s pudlíky
o sousto z kořisti,
balené v kozince!
A hledat přístřeší
v nečase
ve chlívku s prasaty?
To pojde raději,
zhrdaje
nažranou závistí
za mříží zvěřince!...
Jsi duchem v Habeši,
vleka se,
zarostlý, vlasatý,
srpnovou alejí.
Škoda je
času i myšlenky
na stesky po dětství.
Marno - a pozdě je
přemýšlet
o bitvách včerejších;
a věru načase
zpopelnit
poličku na plenky
a vydat svědectví!
Vždyť slůvkem naděje
zlomíš led
mlčení ve verších,
byť čas ti bezhlase
svíjel nit.
Ač srpen v zenitu,
je chladno. Zlatě plá
zář polen bukových
v ohništi
horního pokoje.
Odjezd!! Ten poslední
z odjezdů...
Do země Hamitů
utíkáš? Do tepla,
kde slunce jako vích
rozblyští
písek? Kde ticho je
v půlnoc i k poledni?...
Na hvězdu
v bezbřehém vesmíru,
na růži v blankytu
odcházíš, netuše
doposud,
že smrt je průvodčím
dráhy, jež k Marseilli
vezla tě.
Co tušíš o smíru,
s rukama bez citu,
rozhořčen do duše
na osud?
Zlost - toť jen úvod! Čím
dále tím častěji,
ve zlatě,
v hedvábí oděná,
přichází Erato -
rudý vlas sepnutý
v temeni,
ozdoben smaragdy;
pláštěnkou přepestrou
z parabel
zakryta ramena...
Kde je tvá vzpoura? To
štvaní se? Minuty
z kamení?
Bylo to včera, kdy
plakal jsi před sestrou
Isabel,
zoufalý bezmocí,
ochrnut, nehybný?
Jen hlava spojená
se srdcem.
Proud veršů zazáří
jak třpytný vodopád
v měsíci,
tryskaje do noci,
brilantní, bezchybný;
navzdor, že hyena
mudrcem,
že říjen ze září
a vzchází listopad,
chrastící
o listy - mumie -
spadané z platanů.
Sychravě mrholí
na větve,
jež vítr obnažil;
nahé až na kůru.
Škaredá
smrt chroptí Kyrie
krákorem havranů
k veršům, jež hlaholí
v hlavě tvé!
Už vyschla studna žil
a anděl na kůru
pozvedá
křídlovku. K rekviem!
Poslední minuta
k dopití poháru,
Arthure!
Poslední vzkřiknutí
k sedlání velbloudů
oněmí
v ampulce s morfiem.
Smrt - kobra svinutá
v kytici z bulváru
D'amoureux.
Perutě labutí,
stržené do proudu
podzemí,
do řeky Acheron.
Ticho. Čas pro snění.
Jen kapky šelestí
o hrobku.
Ticho tak propastné
jak výbuch Stromboli.
Na vracích
opilých galeon
zbylo jen kušnění
a krotké neřesti
pohrobků.
Neslané nemastné,
zpatlané bláboly
o mracích.
Erato služebnou,
Euterpe v ústavu.
Zastydlá puberta,
kreslící
hovínkem žoldnéře
na Kalliopinu
tabulku.
Svět - Janus, s šalebnou
tváří. Dráb za stravu!
Co chtěl bys u čerta,
myslící,
na téhle galéře?
Žrát hrách a lupinu
v útulku
pro mezky carovy?
Je možný návrat? Ne!
Žiješ-li ve strachu,
zmizerníš
ten střípek věčnosti,
jenž Bůh ti poskytne
k životu.
Jsou mnozí takoví,
co z výšky závratné
prchají do prachu.
Na zem! Níž!
V otrocké vděčnosti
za bídné spropitné
despotů.
A Múza? Zemřela?
Ach, kdeže stařena!
Je studnou artéskou
v úhoru
rvaní se o krajíc.
Vypráví do hádek
o kráse
čistější anděla.
A byť i pohřbena
do krypty pod deskou
z mramoru,
zpívá si, čekajíc
na prince z pohádek.
Dočká se?...
|
Karel Kryl:
Karel Kryl:
Karel Kryl:
